PŘÁTELSTVÍ...

Existuje spousta rádoby přátelství. Proč rádoby? Protože podstatou těchto přátelství není láska, ale závislost. Buď jeden z přátel je v aktivní roli, tedy v roli rádce, pomocníka až samaritána nebo jeden z nich v roli pasivní  tedy člověka, který něco potřebuje. Dělá mu dobře, že může povídat o svých nesnázích, problémech, chce se litovat, rád mluví o druhých, našel vrbu v druhém člověku a tak vzniklo přátelství. K většině takových přátelství by však nedošlo vůbec, pokud by jeden z těchto dvou se měl víc rád. Jak si to můžeme představit v praxi ve vztahu k přátelství? Takový člověk si věří, dokáže říct ne, vystupuje sebejistě, dokáže říct otevřeně svůj názor, když si mu někdo stěžuje pořád na to samé, dokáže říct a dost stěžování ti nepomůže, dokáže druhého nadchnout, podpořit, nabídnout otevřenou náruč, ale zároveň dát hranice, aby se druzí mohli férově orientovat. Takový člověk neposlouchá nářkům od rána do večera a neutápí v nich ani sebe ani druhého, ale svým přístupem k životu a bezpodmínečnou láskou k sobě, ale i k druhému dokáže říct: "To zvládneš. Já ti věřím. Nezlob se, ale tvé nářky už dál poslouchat a podporovat nebudu, ale pokud chceš tvou situaci skutečně řešit, mohu ti pomoct najít řešení." Kolik takových skutečných přátel máme? Přátel, kteří zůstanou, i když nemáme co nabídnout. A tím mám na mysli, jak naše problémy a negativní smýšlení o životě a tedy potřebu sdílení s druhými, tak i tu druhou stranu, tedy člověka, který už není ochoten se v tom nadále utápět. Najednou nejsme ovečkou ze stáda.